Připravované tituly
Thriller ze světa CIA založený na skutečném příběhu z války ve Vietnamu.
„Tuto knihu jsem četl se zatajeným dechem a závěrečná odhalení, která přišla po skončení mise, mi přišla ještě znepokojivější.“
— OLIVER STONE, oceňovaný americký režisér, scenárista a spisovatel
„Jako málokterý jiný autor sestoupil Doug Valentine do samého srdce temnoty americké zahraniční politiky a vrátil se s příběhy historického významu. Jeho brilantní a odvážná práce je zjevením, proroctvím i moudrostí. Zůstane jedinečným svědectvím o naší schopnosti se poučit.“
— ROGER MORRIS, autor knihy Partners in Power: The Clintons and Their America
„Prvky téhle knihy do sebe zapadají jako vrstvy cibule – každá z nich obklopuje vrstvy pod sebou a zakrývá je před zrakem. Připomíná to detektivku, takové Chinatown z vietnamské války, jehož síla stojí na zvratech sloužících k ochraně utajení celé mise a k udržení americké veřejnosti v blažené nevědomosti.“
— BILL TREMBLAY, Dissident Voice
„Okamžitě jsem se ztotožnil s tím, jak hlavní hrdina Pete popisuje svou služební cestu (TDY) po jihovýchodní Asii – sám jsem tam na takové misi byl a s deprimující jasností jsem zažil americkou válku jako korupční, lživou mašinérii na zabíjení… Tento podmanivý příběh vás udrží v napětí od začátku do konce… Mrazivým způsobem čtenáři otevírá oči ohledně groteskní lži, chamtivosti, bezohlednosti, bující korupce a morálních otázek, které jsou neodmyslitelně spjaté s válkou a utajováním.“
— S. BRIAN WILLSON, autor knihy Don’t Thank Me For My Service
O knize
Tento román od Douglase Valentina, autora faktuálně zaměřeného bestselleru The CIA as Organized Crime, vychází ze skutečného příběhu, který mu v mládí vyprávěl jeho otec, a je zde sice jen nepatrně, ale zato mimořádně pohlcujícím způsobem převeden do románové podoby.
Začátkem roku 1967 je nudícímu se a dobrodružství chtivému fotoreportérovi na základně letectva v Texasu nabídnuta dočasná služební mise (TDY) někde v zámoří. Mise je zahalena přísným utajením, ale Peteovi je příslíben štědrý bonus a příplatky za službu v nebezpečné oblasti. A tak souhlasí.
On a malá skupina fotoreportérů – z nichž každý disponuje zvláštní dovedností – jsou izolováni na základně speciálních sil, kde podléhají neustálému dohledu skupiny špičkově vycvičených a hrozivě působících vojáků. Malá skupina dvanácti mužů je vyslána do zámoří přepravním letadlem dostatečně velkým pro 120 lidí. Nikdo jim neřekne, kam letí, dokud nedorazí na místo. A když konečně dosáhnou cíle, mise, která se před nimi rozvine, překoná veškeré děsivé představy, které si Pete dokázal představit.
TDY popisuje, jak se organizují a provádějí stínové „černé operace“. Román, detailně propracovaný a přesný v každém ohledu misí vysílaných „za plot“ hluboko do nepřátelského území, odhaluje nezasvěceným dovednosti, odhodlání a sebeobětování amerických vojáků.
V ostrém kontrastu k cti a oddanosti těchto vojáků však TDY odkrývá nemyslitelnou obojetnost a korupci mocných mužů, pro které jsou američtí vojáci i civilisté jen pěšáky v bezohledné hře.
Kniha TDY, napsaná úsporným a přímočarým stylem, je příběhem Peteovy cesty podsvětím a jeho procitnutí do reality války ve Vietnamu a role CIA v jihovýchodní Asii.
O autorovi
Douglas Valentine je uznávaný americký investigativní novinář, spisovatel a historik, který se specializuje na odkrývání zákulisních operací amerických tajných služeb. Proslavil se především jako jeden z nejvýznamnějších odborníků na působení CIA během války ve Vietnamu.
Jeho přelomová kniha The Phoenix Program detailně zdokumentovala tajnou operaci zaměřenou na likvidaci infrastruktury Vietcongu a stala se klasickým dílem v oboru. K unikátním informacím se dostal díky rozsáhlým osobním rozhovorům s klíčovými operativci CIA, vojenskými veliteli i veterány. Věnuje se také výzkumu americké Vládní agentury pro boj s drogami (DEA) a jejímu propojení s geopolitikou. Své celoživotní poznatky o stínových strukturách státní moci shrnul ve výbušné knize The CIA as Organized Crime.
V románu TDY přetavil osobní vzpomínky svého otce z vietnamské války do mrazivého a faktuálně přesného příběhu o „černých operacích“. Ve své tvorbě nekompromisně odkrývá praktiky psychologické války, korupci a obcházení zákonů ze strany státních institucí.
Jeho práce je celosvětově oceňována pro mimořádnou faktografickou preciznost, hloubku rešerší a odvahu otevírat tabuizovaná témata. Pro čtenáře kritické literatury faktu představuje klíčového autora pro pochopení stínových mechanismů moderního militarismu.
Ukázka z knihy
Úvod
Poté, co mě v roce 1970 propustili od letectva, nastoupil jsem na Fulton-Montgomery College ve státě New York a na podzim roku 1971 jsem přestoupil na Rochester Institute of Technology. Události, které se chystám vyprávět, se odehrály na Fultonu na jaře 1971 a v Rochesteru na podzim téhož roku. Všechny tyto události souvisely s tím, že jsem byl členem organizace Vietnamští veteráni proti válce (Vietnam Veterans Against the War – VVAW).
Dovolte mi to vysvětlit.
K VVAW jsem se připojil začátkem roku 1970, když jsem ještě sloužil v Jižním Vietnamu jako instruktor angličtiny v málo známém programu letectva zvaném Operace Palace Dog. O Palace Dog vám více povím později, ale prozatím stačí vědět, že jsem dospěl k závěru, že my, vietnamští veteráni, jsme zneužíváni vlastní vládou a že americká veřejnost je touto vládou klamána. A tak jsem se obrátil proti válce.
Jak si jistě dokážete představit, VVAW byla ve Vietnamu ilegální organizací složenou téměř výhradně z řadových vojáků. Většina z nich sloužila v zázemí – u personálního, finančního odboru nebo v několika případech jako novináři pro armádní deník The Stars & Stripes. Někteří velmi důležití členové VVAW byli dokonce zaměstnáni přímo na velitelství MACV (Military Assistance Command, Vietnam – Velitelství vojenské pomoci ve Vietnamu) na citlivých zpravodajských pozicích. Díky tomu měli přístup k nezkrášlené a často nepříjemné pravdě – na rozdíl od přehnaně optimistické propagandy, která se běžně servírovala v oficiálních komuniké.
Být členem VVAW přímo ve Vietnamu se považovalo za rozvratnou činnost na hranici vlastizrady, takže aktivním členem jsem se stal až po návratu do Spojených států, když jsem nastoupil na vysokou školu. Pak už jsem ale přiložil ruku k dílu. Když mě vedení požádalo, abych na Fultonu založil místní odbočku a pomohl šířit mezi veřejností pravdu o realitě vietnamské války, neváhal jsem ani vteřinu. A když mě pozvali do místní televize, abych promluvil o svých vlastních zkušenostech, bez váhání jsem souhlasil.
Tehdy jsem žil u rodičů, když mě kontaktoval člověk z celostátního vedení VVAW s tím, že Jane Fondová plánuje navštívit Fulton a promluvit proti válce. Jako většina veteránů jsme nebyli zrovna nadšení z toho, že se paní Fondová nechala vyfotografovat, jak sedí a hihňá se na severovietnamském protiletadlovém dělu v Hanoji. To nebyl náš styl. Vedení VVAW však chtělo využít rozruchu a pozornosti, kterou tato sexy hvězdička dokázala vyvolat, a přesvědčilo ji, aby se stala jednou z našich sponzorek.
Strategie zafungovala. Místní pobočka televize CBS v Schenectady se dozvěděla, že Fondová míří na Fulton, a když jim sdělila, že chce spolupracovat s VVAW, CBS nás požádala o sestavení diskusního panelu. Byl to jejich nápad, ale nám se líbil, a tak jsme na to přistoupili. Jeden z prominentních lídrů VVAW přijel z New Yorku a přespával u mě doma, a když Fondová dorazila na letiště, jeli jsme ji vyzvednout. Udělal jsem několik jejích fotek pro školní časopis i pro VVAW a ten večer jsme s ní strávili nějaký čas, zatímco se setkala s předsedou studentské unie.
Následujícího dne kolem desáté hodiny dopoledne Fondová promluvila ke studentům a odpoledne se v týmové klubovně studentského centra konala naše panelová diskuse veteránů. V panelu nás sedělo pět – všichni členové VVAW a každý s úplně jiným příběhem.
Posadili nás k jídelnímu stolu přímo před hromadu mikrofonů a televizních kamer. Ze všech těch reportérů, světel a přihlížejících lidí jsem byl dost nervózní. Upřímně, byl jsem až moc nervózní na to, abych poslouchal kohokoliv jiného, takže si fakt nepamatuji, co říkali ostatní veteráni. Pamatuji si jen, že jsem mluvil jako druhý v pořadí, že každý z nás měl deset minut na vyprávění svého osobního příběhu a že jsem přednesl desetiminutovou verzi toho, co se dočtete v následujících kapitolách. Také si pamatuji, že lidi v publiku to, co jsem říkal, upřímně šokovalo. Je jasné, že jsem neměl čas jít do detailů, ale můj příběh byl tak bizarní a tak odlišný od toho, co říkali ostatní veteráni, že prostě okamžitě strhl pozornost všech.
Pobočka CBS v Schenectady ten večer vysílala pořad v místní televizi a já se na něj díval doma s rodiči. Zpočátku to bylo vzrušující. Ukázali ukázky z projevu Jane Fondové před nabitým publikem studentů i záběry z naší odpolední diskuse VVAW. Jediný problém byl v tom, že můj příběh zcela vystřihli. Jak jsem se dozvěděl později, centrála CBS v New Yorku vyhodnotila mé vyprávění jako příliš kontroverzní a svou podřízenou pobočku jednoduše zcenzurovala.
To bylo začátkem jara 1971 a na podzim jsem přestoupil na Rochester Institute of Technology. Ačkoliv jsem byl zklamaný ze své zkušenosti s CBS a byl pevně rozhodnutý věnovat méně času politice a více se soustředit na studium, souhlasil jsem, že na RIT založím odbočku VVAW. Uspořádal jsem několik schůzek, z nichž většina byla dost neorganizovaná a bez náboje. Přinesl jsem placky a protiválečnou literaturu a dorazilo asi deset lidí – někteří byli veteráni, jiní ne.
V té době už válka ve Vietnamu pomalu doznívala a, jak jsem zmínil, schůzky už nevzbuzovaly moc zájmu. Jenže VVAW byla pro vládu stále na prvním místě seznamu nepřátel. Pamatuji si, že na poslední schůzku dorazil pár chlapíků, kteří o sobě tvrdili, že jsou pro-armádní veteráni, a stěžovali si, že poškozujeme válečné úsilí. Nevím, co je na tom pravdy, ale měl jsem silný pocit, že to byli infiltrátoři vyslaní FBI nebo vojenskou zpravodajskou službou.
I přes tyhle rýpaly jsem přednesl svůj obvyklý projev – stejnou desetiminutovou historku, kterou CBS zcenzurovala – a v tu chvíli začaly trable. Po schůzce mě na cestě k autu oslovili dva muži. Venku byla zima a tma a na parkovišti jsme byli úplně sami. Ten, co tomu velel, měl na sobě dobře padnoucí kabát a šedý oblek. Bylo mu kolem třiceti, měl sestřih na ježka, tvář posázenou jizvami po akné a mrtvé oči, kvůli kterým vypadal jako žralok. Druhý chlap měl na sobě tmavě modrý námořnický kabát a tupý výraz policajta mimo službu. Ale ten chlapík v obleku byl z CIA; prokázal se vládním průkazem a řekl: „Až příliš mluvíte o Laosu. Nelíbí se nám, co říkáte. Nic z toho není pravda, a pokud budete v šíření těch lží pokračovat, mohly by se stát ošklivé věci.“
Byla tma, přišli ke mně zezadu a překvapili mě. Říct, že bylo děsivé zjistit, že mě sleduje CIA, by bylo ještě slabé slovo. Právě jsem se oženil, a když jsem to řekl manželce, byla k smrti vyděšená. Začali jsme se strachovat, že nám odposlouchávají telefon a že mi vláda zastaví finanční podporu na studia. To všechno spolu s mou prací pro VVAW vedlo ke všeobecné paranoii, která pro změnu vykopala z hrobu všechny ty špatné vzpomínky, co jsem měl pohřbené v podvědomí. Začaly mě trápit noční můry a flashbacky, a tak jsem se v zájmu svého manželství a duševního zdraví z VVAW vystoupil a začal docházet do psychologické poradny.
Dodnes, o více než třicet let později, se stále cítím ohrožen. K vládě mám pořád hlubokou nedůvěru. Moje děti již dospěly a z důvodů, které pochopí každý vietnamský veterán, jsem se rozhodl, že teď nastal čas vylézt ze své ulity.
Jen doufám, že to úsilí bude stát za to.